Studium? Fajn, ale..

 Běžný člověk. Nazývejme to tak. 
Většinou ví, čím chce být. 
Co chce studovat. Proč to chce studovat.
A dělá všechno pro to, aby to dokázal. 
Někdy přijde překážka, nepodařená zkouška, někdy se prostě něco nestihne, stěhování, finance, vysoká škola se posouvá. 
Ale pojďme se podívat na základní školu. 
Vím, jaké jsem byla dítě. Byla jsem šikanovaná, protože jsem byla jiná. Šikanovaná, protože jsem byla dobrá, ale jinak. 
Byla jsem dítě, které opravovalo matematické příklady učitelům ještě dřív, než je dopsali. 
Byla jsem dítě, které si během hodiny zvládlo zahrát piškvorky, přečíst knihu a přesto jsem vždy znala správnou odpověď. 
Nikdy jsem si ale nepamatovala rozvrh. Zapomínala jsem na běžné úkoly. 
Přesto bych mohla být premiant třídy.
Kdyby učitelé brali ohled na to, že se nudím. A že můj mozek pracuje jinak. 
A když říkám jinak, tak opravdu jinak. 

Bolí to, protože vím, že jsem si šikanu nezasloužila. 
Jednou jsem se ve škole porvala. Hodně. Odešla jsem jako vítěz proti skupině 7 starších kluků. 
A pak to přestalo. 
Protože zjistili, že na mě nemají. Že mě neporazí. A že mě neporazí ani myšlenkama. 

Proč ale učitelé nejsou ochotní respektovat, že děti jsou různé? Mají ve třídách kolem 30 dětí, které se musí naučit to samé a poté jsou z toho  všichni stejně zkoušeni.
Já si nepamatuju jména. Teď vám nevyjmenuju jména svých spolužáků na ZŠ.

Učitelé k tomu přistupují jednoduše. 
Není to jejich problém.
A tak to končí poznámkami a nevhodném chováním, vyrušováním. 
Přitom by stačilo se zeptat, co to dítě potřebuje. 

Ptejte se svých dětí, blízkých, přátel, ptejte se všech.
Ptejte se, co potřebují.