Přeskočit na hlavní obsah

Zajímavé

Hospitalizace není dovolená..

jak by se ze začátku mohlo zdát pro všechny, kteří nikdy hospitalizací neprošli. Hospitalizace je proces. Proces, ve kterém často odkrýváte vaše nejniternější a nezranitelnější sebe sama.  Proces, ve kterém je vám často nepříjemně zle, ze kterého jste naštvaní. Ale existuje toho spousta.  Jak si člověk může vybrat práci, lékaře, jak si člověk může vybrat školu, tak si mnohdy může vybrat, jakou hospitalizaci podstoupí a kde.  Je vlastně zvláštní, jak moc se tato místa rozlišují, i když mají stejný cíl.  Je zvláštní, jaké lidi tam potkáte a často z toho jsou přátelé na celý zbytek života. Často jen ostatní pacienti donutí změnit názor. Je extrémní rozdíl být na otevřeném a uzavřeném oddělení.  Na otevřeném oddělení bývají lidé, kteří se rozhodli se sebou něco dělat. Na uzavřeném oddělení se často nachází pacienti, kteří jsou nebezpeční nejen sobě, ale i okolí.  I když třeba nechtějí. Nebo to nedělají úmyslně.  Ale není to dovolená.  Lidé sem dobrovolně moc nejezdí.  Často je to na dlouhý

Život s diagnozou...

 Mladí lidé, ať už ve věku středoškoláků, vysokoškoláků nebo lidech čerstvě po škole, mají velmi často pocit, že jsou pro společnost nepotřební.

A já sedím a přemýšlím, jak se z tohoto stavu dostat. Nejen proto, že bych tento jev měla daný geneticky, to určitě roli hraje také.
Ale jak vstřebat fakt, že za většinu věcí, které se mi v tuto chvíli dějí, mohou moji rodiče. 
Nemohu je vinit, protože oni sami si tento vzorec berou ze své výchovy, od svých rodičů, a tak kdybych měla začít s obviňováním, je to rozmnožování bez přemýšlení nad následky. 

Nejsem člověk, který by chtěl mít jakékoliv potomstvo, takže i tento článek je mi trochu držen od těla. Ale pokud se spojí geny lidí, kteří si nesou nějaké geneticky dané problémy, je přeci velice pravděpodobné, že tento genetický materiál bude přenesen i na potomka. 

Genetika je úžasná věda, dokud se nezačne dotýkat vás nebo vašeho ega. 

Z jakého jiného důvodu jsou chovy hospodářských zvířat natolik šlechtěné, natolik hlídané a mají tendenci se neustále zlepšovat, kdyby to bylo jedno? 

U lidí je to stejné.

A tak jsem nějak vznikla. 
A tak se snažím se léčit a něco se sebou dělat.
Nepropadat zbytečně panice a nezacyklit se v jedné lži, kterou mi přihrává můj vlastní mozek.
Snažím se vlastně lhát sama sobě o tom, že to všechno jednou bude lepší, ačkoli racionálně vím, že nebude.

Je velice náročné oddělit racionální myšlení od toho emočního, a v případě, že se léčíte s HPO, Depresivně úzkostnou poruchou a ADHD a sociální fóbií do toho, je to ještě víc náročné, než by se mohlo zdát být na první pohled patrné. 
Vítejte v mém světě.
V mém mozku. 
Byť jen v tom pouhém procentu, které vám zde dokážu odtajnit a dát dohromady. 
Jsem obyčejný člověk, který si přeje zemřít, místo toho, aby si přál žít.

A možná jsem taky jeden z mála důvodů, proč tohle píši.
Aby lidé, kteří si prochází možná podobnou situací, nemuseli čelit pocitu, že jsou na to všechno sami. 

Vaše K.

<script async src="https://pagead2.googlesyndication.com/pagead/js/adsbygoogle.js?client=ca-pub-7692530747167464"
     crossorigin="anonymous"></script>

Komentáře

Oblíbené příspěvky